Nenásilná komunikace

Komunikace ovlivňuje náš život. Na tom se zřejmě všichni shodneme. Ačkoliv většina z nás si přeje laskavou a srozumitelnou komunikaci, často v ní narážíme na konflikty, nedorozumění, domněnky, agresi. Nenásilná komunikace (NVC), jejímž autorem je Marshall Rosenberg, nabízí novou cestu. Cestu, jejímž cílem je větší pochopení, respekt, ale také autenticita a laskavost mezi lidmi.

Článek ukazuje, proč občas v komunikaci selháváme a jak může nenásilná komunikace, neboli NVC, přispět k budování zdravých, zralých a otevřených vztahů jak pracovních, tak soukromých. Pokud jste ochotni nahlédnout pod slupku svých vlastních naučených komunikačních vzorců a otevřít se novému, příští řádky Vás povedou.

Ať už v osobním nebo profesním životě má naše schopnost efektivně a citlivě komunikovat s ostatními zásadní vliv na kvalitu našich vztahů. 

Všichni si pravděpodobně přejeme komunikovat zrale, laskavě, tak aby nám druzí rozuměli. Přesto se často setkáváme s konflikty, nedorozuměním a napětím. Druzí vypadají, že nerozumí tomu, co po nich chceme, a dokonce se často vzájemnou komunikací zraňujeme. 

Někdy nás bolí, co druzí řekli. Někdy radši mlčíme, než bychom řekli, co skutečně potřebujeme říct. Někdy vůbec nerozumíme tomu, proč ten druhý říká, co říká, a proč se chová způsobem, který pro nás je nepřijatelný. Někdy se domníváme, že jsme upřímní, ale naše „upřímnost“ druhé zraňuje a oni na ni reagují útokem, nebo naopak mlčením. Upřímně, ani jedno nefunguje a fungovat nebude. 

ČÍM TO JE, JSME SNAD „ŠPATNÍ“?

Než se pustíte dál do čtení, pojďme rovnou aplikovat jeden z nosných pilířů nenásilné komunikace a zahodit přemýšlení o tom, co je a není špatné, kdo je a není viník. Jediným výsledkem je totiž spousta předsudků, pocitů viny, odsouzení. Pojďme místo toho přidat do našeho pohledu a otázek mnohem víc zvědavosti a zkoumání. Možná potom uvidíme mnohem barevnější svět důvodů, proč jednáme, jak jednáme, a hlavně cest jak to změnit. 

Důvodů, proč naše komunikace není často užitečná, je mnoho. Jedním z těch hlavních je, že málokdo z nás zažil výchovu, při které by s námi bylo zdravě komunikováno. Ačkoliv nás jistě vychovali, jak nejlépe uměli, často jsme se naučili hodnotit sebe i druhé, potlačovat emoce, vyjadřovat se v náznacích, svalovat na druhé vinu za své vlastní pocity či činy. Neseme si v sobě odkaz a umění mnoha generací a pojďme si říct, že zdravá, svobodná, zodpovědná a srozumitelná komunikace jako odkaz předchozích generací je spíše výjimkou. 

Netroufám si tvrdit, že ji nikdo nezažil, zároveň po rozhovorech se stovkami účastníků svých školení si dovoluji říct, že velmi často jsme se od rodičů, učitelů a vychovatelů naučili vedle dobrých věcí také ty nefunkční. Stejně jako oni od svých předchůdců. Není to ničí vina, jen to tak prostě je. 

V běžné komunikaci se často setkáváme s obranou, výčitkami a obviňováním. Tato forma komunikace může být neúmyslná. Často pramení z našich vlastních zranění, obran, bolestí, zvyků.  Ale i tak vede k tomu, že se druhá strana uzavře nebo reaguje agresivně. Lidé často reagují na to, co bylo řečeno, místo aby se zaměřili na skutečné potřeby, které leží za slovy. Většina z nás je velmi citlivá na hodnocení, kritiku, obvinění.

JAKMILE LIDÉ MAJÍ POCIT, ŽE JSOU KRITIZOVÁNI, NESLYŠÍ (Rosenberg, M.)

Jinými slovy: když ve své komunikaci nechtěně či nevědomě použijete věty či slova, která druhou stranu dostanou do vnitřní obrany, přestanou vás vnímat. Není tu žádný viník. Jen všichni máme spousty obran, a ty se aktivují, když se cítíme být v ohrožení. V lepším případě jsme si toho vědomi, v tom horším obviníme za svoje pocity druhou stranu, a skutečnou příčinu tak nemůžeme vidět ani ovlivnit.  

Celkově to pak může vést k eskalaci konfliktů, zhoršení vztahů a k pocitu frustrace u obou stran.

Další problém tkví v tom, že při běžné komunikaci si lidé často neuvědomují, jak jejich slova a tón ovlivňují druhé. Kritika, posuzování nebo jednostranné vyjadřování přání bez ohledu na pocity druhé osoby může vytvořit bariéru mezi lidmi, což je neefektivní, když jde o skutečné pochopení nebo hledání společného řešení.

Nenásilná komunikace nabízí způsob jak tento cyklus přerušit. Místo kritiky a obviňování se zaměřuje na vyjádření vlastních potřeb a pocitů, což vede k otevřenější a efektivnější komunikaci.

PŘÍNOSY NENÁSILNÉ KOMUNIKACE

Domnívám se, že žijeme v době, kdy si můžeme dovolit věnovat pozornost tématům, na která dřívější generace prostě neměla prostor a funkční komunikace je jedním z nich. 

Nenásilná komunikace (NVC), kterou vyvinul Marshall Rosenberg, nabízí dobře propracovaný nástroj jak se naučit vnímat druhé a sebe novým, mnohem laskavějším způsobem a jak vést konverzace, které jsou konstruktivní, respektující a vzájemně obohacující. Konverzace, které druzí dokážou vnímat bez obran. 

Z mé vlastní zkušenosti a zkušeností mnoha mých klientů přináší nenásilná komunikace do vztahů více porozumění, laskavosti, vzájemné úcty a respektu. NK rozhodně není nástrojem, který vyřeší všechno za vás, ale její používání dokáže vnést světlo do témat, která byla zahalena závojem nepochopení a nedorozumění.

Z osobních zkušeností mohu vyzdvihnout velkou hodnotu toho, že druzí mnohem snáz chápou, co po nich skutečně požaduji. Můj muž mi nedávno řekl: „Zlato, ty jsi jediná srozumitelná ženská, kterou jsem v životě potkal.“ Považuji to za minimálně dost dobrou referenci. 

Zároveň po letech používání „nenásilky“ vnímám, že jsem se naučila vyjadřovat i nepříjemné pocity, ve většině případů způsobem, který druhým neubližuje a umožňuje jim mě slyšet, i když téma není lehké. Dřív pro mě „NE“ bylo jedno velké tabu. Zároveň cítím, že se moji blízcí také učí říkat nepříjemné věci. Řekla bych, že se díky mému přístupu ovlivněném nenásilnou komunikací cítí mnohem víc v bezpečí. 

Ve své lektorské praxi pozoruji, že NK funguje velmi dobře i jako obrana proti manipulaci. Právě tím, že je jasná, srozumitelná, přímá, ale zároveň nehodnotící a neposuzující. Manipulativní člověk se tedy nemá čeho chytit. 

Co je tedy nenásilná komunikace?

Nenásilnou komunikaci považuji nikoliv za metodu, ale za umění komunikace. Vnímat ji tímto způsobem mi pomáhá být laskavá k sobě i ke svým drobným pokrokům. Ráda na školeních říkám, že pokud bych chtěla být „černou labutí“ v baletní choreografii, taky se to asi nenaučím přes noc. Očekávat, že umění nenásilné komunikace ovládnu po jednom kurzu, je stejně nesmyslné a ve výsledku frustrující. Ale s každým uměním je možné někdy začít. 

NK je umění jak komunikovat se sebou i druhými lidmi bez kritiky, hodnocení nebo obviňování. Tento přístup se zaměřuje na vyjadřování vlastních potřeb a pocitů bez obviňování druhé osoby, což pomáhá udržet komunikaci otevřenou a respektující. 

Hlavním úkolem, který před nás tato metoda staví, je přijetí absolutní odpovědnosti za svoje emoce, potřeby a způsob, jak je komunikujeme druhým. Jinými slovy přijmout fakt, že DRUZÍ NEMŮŽOU ZA TO, JAK SE CÍTÍME. Upřímně? Někdy je to vážně náročné. Hledat viníka svých potíží, hodnotit a posuzovat je pro mnoho z nás tak naučené a běžné, že najít novou cestu je někdy podobně náročné jako hledat jehlu v kupce sena. Ale má to smysl a čím víc to člověk dělá, tím běžnějším nástrojem se to stává. 

Hlavní myšlenkou metody je, že každý konflikt pramení z nevyjádřených nebo nepochopených potřeb. Cesta, jak konflikty posunout, leží ve schopnosti identifikovat, jaké nenaplněné potřeby za problémem stojí a co potřebujeme od sebe i druhých proto, aby se náš pohárek potřeby naplnil. 

Co je tedy to „násilí v komunikaci“?

Když se na téma podíváme z druhého úhlu pohledu, můžeme říct, že „násilí“, které chceme postupně odstranit z komunikace, je zejména hodnocení, posuzování, domněnky a odsouzení. 

Krásně to vyjadřuje citát, který Marshall uvádí ve své knize „Nenásilná komunikace“:

ZA PŘEDSTAVOU O TOM, CO JE DOBRÉ A CO JE ŠPATNÉ, LEŽÍ PROSTOR. TAM SE POTKÁME. (Rúmí)

Pojďme tedy zkusit nahradit neefektivní hodnocení empatií. Co skutečně leží za tím, co je vidět zvenčí? Nesmíme ovšem podlehnout domněnce, že empatie je jen nějaké vyjadřování laskavosti směrem ven. Empatie znamená, že se zkusím ponořit nejdříve do sebe a zavnímat, co v té dané situaci skutečně cítím a potřebuji. A s láskou přijmu vše, co tam najdu. Všechen vztek, odpor, závist… cokoliv. Protože jen přijetí nás může dostat dál. A pokud toho jsem schopen/schopna, můžu se zamyslet také nad tím, jaké skutečné pocity a potřeby asi leží za chováním toho druhého. Nemusíme ho litovat ani s ním souhlasit. Pochopení samo pomáhá v tom, že jsme schopni posunout se v komunikačních situacích dál. 

To, čeho se potřebujeme vzdát, je nutkavá touha mít pravdu, přesvědčit o ní druhé a vyhrát. 

Nebudeme si nalhávat, že je to jen snadné. Vnést do života něco nového je vždycky výzva. Staré vzorce se budou pokoušet nás strhnout a mockrát se jim to povede. To nevadí. Potřebujeme zažít, že nový přístup funguje. Všimnout si, co nám přináší. Pak už máme vyhráno a nenásilná komunikace se pomalu ale jistě může stát naší novou volbou v řešení lehkých i nelehkých situací. 

Volně inspirováno: 

ROSENBERG, Marshall B. Nenásilná komunikace: jazyk života. Přeložila Alena Plháková. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1183-1.